Přeprava CO₂

Bezpečná a spolehlivá přeprava oxidu uhličitého (CO₂) z místa, kde se zachytává, do lokality vhodného úložiště je důležitou složkou procesu CCS. CO₂ se už dnes každý den přepravuje po celém světě; vybudování infrastruktury s dostatečnou kapacitou pro nasazení v potřebném měřítku však bude vyžadovat nemalé investice.

Jak se CO₂ přepravuje?

Nejrozšířenější způsob přepravy velmi velkých objemů CO₂, které jsou při CCS běžné, představují dálková potrubí. Na světě existují již miliony kilometrů potrubí na přepravu různých produktů, mimo jiné i CO₂.

U malých objemů je možná též přeprava po silnici a železnici. Na některých projektových lokalitách se používají nákladní auta s cisternami, která zachycený CO₂ převáží na (obvykle) nedaleké úložiště. Vzhledem k objemům CO₂, které by z dlouhodobého hlediska při využívání CCS bylo třeba zachytávat, je však velmi nepravděpodobné, že by silniční a železniční transport hrál významnější roli.

Možnosti přepravy CO₂.

V mnoha oblastech světa představuje možnou alternativu i lodní přeprava. V omezeném měřítku se již lodní přeprava CO₂ využívá i v Evropě – plavidla převáží vždy asi 1000 tun CO₂ potravinářské kvality od velkých bodových zdrojů do pobřežních distribučních terminálů.

Námořní přeprava a ukládání.

Lodní přeprava CO₂ ve velkém měřítku (s kapacitou v rozmezí 10 000 až 40 000 krychlových metrů) bude mít pravděpodobně mnoho společných prvků s přepravou zkapalněného ropného plynu (LPG). S tou přitom máme již bohaté zkušenosti, neboť toto odvětví se za posledních 70 let rozšířilo po celém světě.

Sběrné uzly, klastry a přepravní sítě pro CO₂

Prvotní poptávka po dodatečné infrastruktuře na přepravu CO₂ bude nejspíše růst jen pozvolna a bude geograficky rozptýlená. Hlavní hnací silou bude průběžné zprovozňování nových zařízení pro zachytávání CO₂, ukládání a využívání í při intenzifikaci těžby ropy (EOR). Rozsáhlé využívání CCS pravděpodobně povede k provázání blízkých zdrojů CO₂ prostřednictvím sběrných uzlů umožňujících jejich napojení na klastry úložných komplexů. Toto propojení bude realizováno buď s využitím lodní dopravy, nebo páteřních sítí dálkového potrubí. Přestože jsou termíny uzel, klastr a páteřní síť do určité míry zaměnitelné, slouží každý trochu jinému účelu.

Jako klastr v souvislosti s CCS označujeme nejčastěji skupinu samostatných zdrojů nebo úložišť CO₂ nacházejících se ve stejné oblasti. Například v Permské pánvi ve Spojených státech se nachází několik klastrů ropných polí, kde se CO₂ přepravovaný sítí dálkových potrubí využívá pro zefektivnění těžby ropy (EOR). Jak název napovídá, sběrné uzly slouží ke shromažďování CO₂ z různých zdrojů a jejich další distribuci do jednoho či více úložišť. Například cílem projektu Jihozápadního sběrného uzlu (South West Hub) v Západní Austrálii je shromažďovat CO₂ z různých zdrojů v průmyslových oblastech Kwinana a Collie pro účely jeho další přepravy a uložení do Lesueurského souvrství v Jižní Perthské pánvi. Jako síť CO₂ označujeme rozšiřitelnou sběrnou a přepravní infrastrukturu zajišťující napojení více zdrojů CO₂.

Mezi výhody budování projektů CCS napojených na uzly, klastry a přepravní sítě patří především úspory vyplývající z velkého rozsahu (nižší jednotkové ceny na vybudování a provoz dálkového potrubí). Celkové ceny na projekt jsou při využití těchto synergií nižší nežli u zcela samostatných projektů, kde každý bodový zdroj musí mít vlastní nezávislou infrastrukturu pro přepravu a ukládání CO₂. Společná a koordinovaně budovaná síť může přinést též výhody v podobě odstranění vstupních překážek pro všechny projekty CCS, které se na ní podílí. Emitenti CO₂ v tomto případě kvůli přepravě a ukládání „svého“ CO₂ nemusí budovat vlastní infrastrukturu.

Je přeprava CO₂ bezpečná?

S budováním i provozem CO₂-produktovodů na pevnině i pod mořskou hladinou máme již dnes bohaté zkušenosti. Jen ve Spojených státech aktuálně funguje na 50 dálkových produktovodů určených pro CO₂, kterými každoročně proteče asi 68 milionů tun tohoto plynu.

Rizika související s potrubní a lodní přepravou CO₂ nejsou o nic vyšší nežli ta, která již dnes bezpečně zvládáme při přepravě uhlovodíků - ropy nebo zemního plynu. Zároveň se však usilovně pracuje na přípravě mezinárodních standardů s cílem dosáhnout ještě větší bezpečnosti a účinnosti celé infrastruktury pro přepravu CO₂.

Přeprava po pevnině.

Na světě již existují rozsáhlé sítě dálkových potrubí, která vedou na souši i pod mořem. Jen ve Spojených státech můžeme najít více než 800 000 km produktovodů na přepravu nebezpečných kapalin a plynů, ale také asi 3,5 milionu kilometrů potrubí na rozvod zemního plynu. Z tohoto celkového množství produktovodů se zhruba 6500 km již dnes využívá k přepravě CO₂.

Zároveň však platí, že infrastrukturní požadavky na dlouhodobé provozování CCS po celém světě jsou velmi vysoké. Podle posledních odhadů (vycházejících z plánu Mezinárodní energetické agentury na co nejlevnější způsob snížení energetických emisí CO₂ na polovinu do roku 2050) bude během následujících 30 až 40 let potřeba vybudovat infrastrukturu se zhruba stonásobnou kapacitou, nežli máme dnes.