granit neboli žula je kyselá hlubinná magmaticka hornina (obr. 124), v podstatě složená z křemen (20 až 40 %), živc a menšího množství tmavých minerálů (5 až 20 %) - obr. 63, 64, 65, 161. Z živců jsou to především alkalické živce (ortoklas a mikroklin), v menší míře je zastoupen plagioklas (albit až oligoklas). Z ostatních minerálů jsou nejčastější biotit nebo muskovit, dále amfibol a různé akcesorie (titanit, apatit, zirkon, turmalín aj. ); z druhotných minerálů chlorit, epidot, sericit a kaolinit. Struktura bývá středně zrnitá až hrubozrnná, někdy též porfyrická nebo drobnozrnná (@ obr. 126); textura bývá masivní, obvykle s kvádrovitou odlučností. G. jsou vždy intruzívní a jejich tělesa jsou velmi rozmanitého tvaru - tvoří žíly, kruhové komplexy, pně i rozsáhlé plutony (batolity) apod. Svým složením je g. ekvivalentem ryolitu. G. obsahující pouze křemen a alkalický živec se nazývá alaskit, ubýváním až vymizením křemene přechází g. v syenit. Je-li draselný živec v rovnováze s plagioklasem (obvykle oligoklasem), hornina se nazývá adamellit a ten, s ubýváním křemene, přechází v křemenný monzonit až monzonit. Při převaze plagioklasu nad ortoklasem se mluví o granodioritu. Vlastní g. se dále různě člení, např. na 1. alkalické granity, které jsou velmi bohaté křemenem a obsahují pertitický anortoklas, někdy i albit a další sodné minerály; 2. vápenato-alkalické g. , což jsou normální, běžné g. ; jsou různých barev (nejčastěji šedé až červené, podle barvy živců), dále členěné podle přítomnosti dalších minerálů (g. amfibolicko-biotitický, dvojslídný, tj. obsahující biotit i muskovit, granátický, turmalinický aj. ); 3. monzonitické g. neboli monzonity se stejným zastoupením anortoklasu a plagioklasu a blížící se již granodioritu; 4. mikrogranity vyznačující se jemnozrnnou strukturou, v níž se velmi často objevují vyrostlice živce nebo křemene; mikrogranity bývají okrajovou facií granitových těles nebo tvoří žíly v jejich okolí. G. se vyskytují v tektonicky stabilních i mobilních zónách a spolu s příbuznými horninami tvoří granitickou vrstvu kontinentů (v. Země). Vznik g. bývá různě vysvětlován: a) Granitové magma, jehož krystalizací vznikly některé g. , bývá obvykle produktem anatex, tj. roztavení hornin zemské kůry, b) jiné g. vznikly metasomatickým zatlačením, zvláště sedimentárních komplexů, tj. viz granitizací. G. prvého typu obvykle budují intruzívní tělesa výrazně ohraničená a kontaktně metamorfující své okolí. Granitová tělesa druhého typu mívají naproti tomu mnohem difúznější ohraničení. U nás se g. vyskytují hlavně v Českém masívu, kde skládají zejména centrální pluton Česko-moravské vrchoviny, Šumavy a Českého lesa a dále krušnohorský a krkonošsko-jizerský plutón. V Karpatech se vyskytují hlavně granodiority. Biotitický granit živec (ž), křemen (kř), biotit (bi). Zvětšeno.
Obr. 63. Amfibolický granit (přechod do křemenného dioritu)
Obr. 64. živec (ž), xenomorfní křemen (k), amfibol (a). Zvětšeno. Složení 571 granitů 90 % spadá svým složením do černě vyznačené plochy;
Obr. 65. Or - ortoklas, Ab - albit, Kř - křemen (J. Dercourt-J. Paquet 1983) Zjednodušená klasifikace magmatických hornin.
Obr. 124. Velkými písmeny jsou uvedeny horniny hlubinné neboli plutonické (např. granit), malými písmeny horniny výlevné neboli efuzivní (např. ryolit). Uváděný křemenný diorit v podstatě odpovídá tonalitu. Maltovitá struktura drceného granitu (v polarizovaném světle).
Obr. 126. Velká zrna undulózně zhášejícího křemene. Zvětšeno. Přibližné mineralogické složení hlavních plutonických hornin.
Obr. 161. OdkazyNa tento termín se odkazujeadamellit alaskit diorit mikrogranit monzonit syenit žula
| |
