geosynklinála poměrně úzká, až několik tisíc kilometrů dlouhá podmořská deprese (brázda) s mocnou akumulací sedimentů (až několik kilometrů), vyvrásněných sevřením okrajů geosynklinály za vzniku horských pásem (geosynklinálních pásem - @ obr. 167); příkladem jsou Alpy, Karpaty, Himálaj. Oblast geosynklinály bývá členěna hřbety (neboli kordilérami, dříve geantiklinálami) v brázdy (dílčí pánve). Rozlišují se 1. pravé geosynklinály neboli ortogeosynklinály, ležící na okraji kontinentu nebo mezi dvěma kontinenty. Dělí se na eugeosynklinály charakterizované přítomností iniciálního bazického vulkanismu a miogeosynklinály, které jsou bez vulkanismu; 2. nepravé geosynklinály neboli parageosynklinály, situované uvnitř kontinentu. Někdy jsou dále děleny na exo-, auto-, zeugo-, tafro-, epieu- a paraliageosynklinály. Geosynklinála a její okolí se skládá z předpolí, tj. kontinentální oblasti, miogeosynklinály, eugeosynklinály a hypotetické oceánické oblasti (obr. 58). Celek tedy zahrnuje dvě dílčí geosynklinály, jejichž vývoj i zánik se nazývá geosynklinální cyklus. Tento cyklus se dělí na geosynklinální období, dále členěné na vznik geosynklinální deprese, vznik vlastní geosynklinály, tj. její vyplnění sedimenty včetně vulkanitů, a závěrečné neboli orogenní stadium, kdy se ukládá flyš, probíhalo vrásnění, metamorfismus a granitoidní plutonismus. Je to období (geosynklinální, orogenní) polarity, jejímž výrazem je větší stáří flyše v eugeosynklinále než v miogeosynklinále a migrace tektonických deformací směrem k předpolí (vnitřní zóny byly deformovány dříve než vnější). V pozdně geosynklinálním období vznikaly korytovité pánve vyplněné molasou; nejmladší je při vnějším okraji, nazývá se předhlubeň a leží již na předpolí. Období postgeosynklinální je charakterizované poklesovou nebo výzdvihovou tektonikou. Geosynklinální cyklus tedy začíná regenerací (tj. vznikem geosynklinály) a končí platformizací (konsolidací) a zahrnuje cykly jednotlivých procesů (sedimentační, orogenní, magmatický, metamorfní, metalogenetický cyklus aj.). Ve smyslu teorie litosférických desek Zem) nemusela orogeneze nezbytně následovat po zahlubování dna a akumulaci sedimentů, a naopak orogenně mohly být deformovány i oblasti, které neprošly obdobím geosynklinální akumulace. K orogenním deformacím dochází na aktivních okrajích kontinentů, při čemž miogeosynklinála je vlastním okrajem kontinentu a eugeosynklinála je oceánskou pánví. Ve smyslu globální viz tektoniky jsou geosynklinální fenomény vázány buď na rozevírání oceánických pánví, nebo na jejich uzavírání. OdkazyNa tento termín se odkazujeautogeosynklinála čelní hlubina cyklus geosynklinální epieugeosynklinála eugeosynklinála exogeosynklinála Karpaty kordiléra miogeosynklinála parageosynklinála, polarita předhlubeň předpolí spilit zeugogeosynklinála
| |