geosynklinála poměrně úzká, až několik tisíc kilometrů dlouhá podmořská deprese (brázda) s mocnou akumulací sedimentů (až několik kilometrů), vyvrásněných sevřením okrajů geosynklinály za vzniku horských pásem (geosynklinálních pásem - @ obr. 167); příkladem jsou Alpy, Karpaty, Himálaj. Oblast geosynklinály bývá členěna hřbety (neboli kordilérami, dříve geantiklinálami) v brázdy (dílčí pánve). Rozlišují se 1. pravé geosynklinály neboli ortogeosynklinály, ležící na okraji kontinentu nebo mezi dvěma kontinenty. Dělí se na eugeosynklinály charakterizované přítomností iniciálního bazického vulkanismu a miogeosynklinály, které jsou bez vulkanismu; 2. nepravé geosynklinály neboli parageosynklinály, situované uvnitř kontinentu. Někdy jsou dále děleny na exo-, auto-, zeugo-, tafro-, epieu- a paraliageosynklinály. Geosynklinála a její okolí se skládá z předpolí, tj. kontinentální oblasti, miogeosynklinály, eugeosynklinály a hypotetické oceánické oblasti (obr. 58). Celek tedy zahrnuje dvě dílčí geosynklinály, jejichž vývoj i zánik se nazývá geosynklinální cyklus. Tento cyklus se dělí na geosynklinální období, dále členěné na vznik geosynklinální deprese, vznik vlastní geosynklinály, tj. její vyplnění sedimenty včetně vulkanitů, a závěrečné neboli orogenní stadium, kdy se ukládá flyš, probíhalo vrásnění, metamorfismus a granitoidní plutonismus. Je to období (geosynklinální, orogenní) polarity, jejímž výrazem je větší stáří flyše v eugeosynklinále než v miogeosynklinále a migrace tektonických deformací směrem k předpolí (vnitřní zóny byly deformovány dříve než vnější). V pozdně geosynklinálním období vznikaly korytovité pánve vyplněné molasou; nejmladší je při vnějším okraji, nazývá se předhlubeň a leží již na předpolí. Období postgeosynklinální je charakterizované poklesovou nebo výzdvihovou tektonikou. Geosynklinální cyklus tedy začíná regenerací (tj. vznikem geosynklinály) a končí platformizací (konsolidací) a zahrnuje cykly jednotlivých procesů (sedimentační, orogenní, magmatický, metamorfní, metalogenetický cyklus aj.). Ve smyslu teorie litosférických desek Zem) nemusela orogeneze nezbytně následovat po zahlubování dna a akumulaci sedimentů, a naopak orogenně mohly být deformovány i oblasti, které neprošly obdobím geosynklinální akumulace. K orogenním deformacím dochází na aktivních okrajích kontinentů, při čemž miogeosynklinála je vlastním okrajem kontinentu a eugeosynklinála je oceánskou pánví. Ve smyslu globální viz tektoniky jsou geosynklinální fenomény vázány buď na rozevírání oceánických pánví, nebo na jejich uzavírání. Schéma ukazující vztahy mezi miogeosynklinálou a eugeosynklinálou.
Obr. 58. Schematický řez interkratonním pásemným pohořím
Obr. 167. 1 - pozorovaný stav, 2 - původní stav. OdkazyNa tento termín se odkazujeautogeosynklinála čelní hlubina cyklus geosynklinální epieugeosynklinála eugeosynklinála exogeosynklinála Karpaty kordiléra miogeosynklinála parageosynklinála, polarita předhlubeň předpolí spilit zeugogeosynklinála
| |
