Životopis
Známý polárník Josef Sekyra byl žákem J. Kunského a R. Kettnera. Studoval na gymnáziu v Náchodě a v Novém Městě nad Metují. Zde se díky profesorovi Krausemu při exkurzi na Luční horu v Krkonoších poprvé dostal k poznání vlivu drsných klimatických podmínek a někdejších zalednění na utváření přírodního prostředí. Na novoměstských opukách začal s lezením po skalách a s pronikáním do tajů geologických věd, za války pokračoval na Ostaši, pak přišly Krkonoše, Tatry, později Alpy, africké, asijské a antarktické velehory.
V roce 1947 byl přijat na Přírodovědeckou fakultu v Praze, kde studoval zeměpis a geologii. Kras, jeskyně a propasti - to byla jeho první geologicko-geomorfologická specializace (viz rigorosní monografie r. 1952 „ Velehorský kras Belanských Tater“). Účastnil se československé speleologické expedice do druhé nejhlubší propasti světa v Apuanských Alpách, výzkumu v Centrální Asii apod. Jako geolog od r. 1952 působil v Ústředním ústavu geologickém v Praze (později Český geologický ústav, v současnosti Česká geologická služba). V roce 1956 obhájil kandidátskou práci „Působení mrazu na půdu". Prováděl výzkum na Ostravsku, výzkum monazitových písků, dlouhodobě mapoval ve východních Čechách a zhodnotil psamitické eolické sedimenty na celém území tehdejší ČSSR. Následně se mu pracovním prostředím stala nejdrsnější příroda naší planety. Ve své vědecké práci se zaměřoval nejenom na kryogeologii a glaciologii, ale středem jeho zájmu se stále více stávaly procesy a formy zvětrávání hornin v extrémních klimatických podmínkách. V roce 1968 byl na Přírodovědecké fakultě UK na základě svých několikaletých geomorfologických výzkumů v Pamíru (od roku 1961) habilitován docentem geomorfologie. V průběhu těchto výzkumů vytvořil také výstupem na Pik Kaufmann (dnešní název Piku Lenina, 7134 m) tehdejší československý výškový rekord. Horolezectví neprovozoval kvůli sportovním výkonům, ale byla to nezbytnost, pokud chtěl poznat prostředí, kterému jsou vystaveny horniny v extrémních klimatických podmínkách.
Dvakrát působil v Antarktidě (v antarktickém létě 1966-67 ve 12. sovětské výpravě v zemi královny Maud a Enderbyho zemi; v letech 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze v Transantarktickém pohoří). Byl prvním Čechoslovákem na jižním pólu a byl u objevu praplaza rodu Lystrosaurus na lokalitě Coalsack Bluff v Transantarktickém pohoří geology této expedice. Nález Lystrosaura potvrdil s konečnou platností Wegenerovu teorii o posunu kontinentů, resp. spojení Antarktidy, Afriky, Jižní Ameriky, Austrálie a Indie před 200 miliony let ve spodním triasu (dalšími důkazy jsou i zbytky rostlin - tzv. „glossopterisové" flóry zachovalé v Indii, jižní Africe a Antarktidě, ale i výskyty charnockitů a doleritů, v Indii, jižní Africe a Austrálii).
V době „normalizace" musel J. Sekyra jako pedagog opustit vysokou školu, zůstal však na pracovišti v ČGU. Řadu let geologicky mapoval v arabském světě – opět v extrémních klimatických podmínkách, tentokrát horkých pouští (1974-76 v alžírské části Sahary, v roce 1978-79 v Irácké západní poušti, roku 1981 v Libyi, dále v Maroku a Sýrii). Na expedicích shromáždil množství pouštního materiálu (horninové, mapové, fotografické a profilové dokumentace a literatury), který se stále zpracovává. Spolupráce se špičkovými institucemi všech kontinentů a s výzkumnými ústavy zabývajícími se geologickou a geomorfologickou problematikou velehor, polárních krajin nebo horkých pouští — včetně NASA (zaměřeni na problematiku vesmírných pouští, speciálně Marsu) vyústila v publikaci více než 100 odborných prací na tato témata.
Vysokohorské polární štíty, ledovcové trhliny, laviny, vánice - mrazy pod minus 50°C, ale také teploty přes +50 °C na rozžhavených skalách, kameni, v horkých pouštích s prachem, pískem v očích, ústech - v tomto prostředí, ve stanu, ve spacím pytli strávil Doc. Sekyra hodně let ze svého života. Fyzická námaha při horolezeckých akcích, houževnatost, vůle po poznání, cílevědomá práce v nejdrsnější přírodě - takové bylo krédo Doc. Sekyry.
|
