tektonika globální soubor geotektonických představ snažících se vysvětlit tektonické jevy a pochody v celosvětovém měřítku. V současné době je přijímán mobilistický výklad založený na pohybu litosférických desek, tj. pevných desek skládajících litosféru (povrchovou část Zem), a reprezentovaných deskami pacifickou, Nazca, severoamerickou, jihoamerickou, africkou, euroasijskou, australskou a antarktickou (obr. 218). Tyto desky se mohou horizontálně pohybovat na svém podloží, na astenosféře (Zem). Hranicemi desek jsou ; oceánské rifty, které jsou vázány na oceánské hřbety. Jsou to zóny akrece, kde litosférické desky se od sebe vzdalují narůstáním svých okrajů, a to vulkanickou činností (výlevy bazaltových láv zde vzniká nová oceánská kůra). Tyto výlevy zacelují jizvy způsobené rozšiřováním riftu (Viz obr. 1, 219);b) hlubokomořské příkopy s projevy subdukce neboli podsunování, ke kterému dochází nejčastěji při styku lehčí kontinentální kůry s těžší oceánskou. Ta se začne zabořovat do astenosféry a podsouvat pod kůru kontinentální (obr. 220). V místě subdukce vzniká podélná deprese, oceánský příkop. Tato oblast se vyznačuje významnou seizmicitou (zemětřesnou činností) a nad zabořující se deskou se nápadně projevuje vulkanismus andezitického charakteru;c) viz transformní zlomy, podle nichž nastává pouze pohyb desek, nikoliv však akrece nebo subdukce (obr. 221). Tento výklad globální tektoniky vysvětluje pohyb kontinentálních mas, vývoj oceánské sedimentace a vznik orogénů při kolizích litosférických desek. V podstatě lze rozlišit pět stadií: 1. stadium divergence neboli rozpínání, kdy uprostřed vyklenuvší se kůry vznikají prolomy (rifty), jako např. ve východní Africe, provázené zejména bazaltovým vulkanismem a zvýšenou seizmicitou; 2. stadium zkého oceánu vyvolané vniknutím moře do prolomu; 3. stadium rozsáhlého oceánu zvětšujícího se rozšiřováním oceánského dna podél rozpínajících se středooceánských riftů; 4. stadium subdukce - zatímco předchozí stadia byla vázána na jedinou litosférickou desku (styk kontinentu s oceánem měl ráz tzv. pasivního kontinentálního okraje), při subdukci jde o styk dvou litosférických desek, a to kontinentální s aktivním okrajem a oceánské. Na jejich hranici vzniká oceánský příkop a od kontinentálního okraje se někdy oddělují viz ostrovní oblouky; 5. stadium kolize je období uzavření oceánu, kdy nakonec kontinenty na sebe narazí a přitom vyvrásní mořské sedimenty za vzniku pásemných pohoří. Hybnou silou všech těchto pochodů je patrně konvekční proudění ve viskózní části svrchního pláště (konvekc, kontinenty, Země). Akrece oceánuObr. 1. 1 - vznik riftu rozpínáním litosféry, 2 - následný vznik oceánské kůry a moře, 3 - výsledkem pokračujícího rozpínání je široký oceán s oceánským hřbetem; zeleně - oceánská kůra, červená šipka uprostřed naznačuje vzestup astenosféry. Hlavní litosférické desky a jejich hraniceObr. 218. 1 - hranice vzniklá rozpínáním (rift), kolizí nebo posunem, 2 - subdukční hranice (v oceánech podmořský příkop), 3 - transformní zlom. Středooceánské hřbetyObr. 219. - nahoře centrální část (riftové údolí) Středoatlantského hřbetu u Azorských ostrovů; rozpínání je poměrně pomalé. Dole Východopacifický hřbet poblíž Mexika; rozpínání je rychlejší, schází údolí v ose hřbetu. Subdukce a kolize desekObr. 220. Subdukce (1) podsouvání oceánské kůry pod sousední litosférickou desku a zužování oceánu, (2) zánik oceánu a kolize obou desek. Transformní zlomObr. 221. 1 - blokdiagram, 2 až 4 - funkce zobrazeného transformního zlomu v rovinném řezu (šipky vyjadřují pohyb bloků, hustota šraf a teček vyjadřuje stáří dna - čím je řidší, tím je dno starší), tz - transformní zlom, r - rift, v němž se obnovuje oceánské dno. Typy deskových rozhraníObr. 282. 1 - středooceánské hřbety - vznik nové oceánské kůry; 2 - hlubokomořské příkopy - podsouvání oceánské kůry a její zánik; 3 - kolizní orogény - hranice desek tvoří pásemná pohoří. OdkazyNa tento termín se odkazuje
| |