01.3. Vysvětlení mechanismů vzniku a funkce pánevní struktury ČKP

Na území ČKP jsou největší zásoby podzemních vod v ČR a mělo by být politickou, ekonomickou i ekologickou prioritou optimální využití těchto zásob při zachování jejich dobrého kvantitativního stavu v souladu s Rámcovou směrnicí pro vodní politiku EU. Naposledy byla souhrnně pro potřeby hydrogeologie ČKP zpracována v 80. letech 20. století. Od té doby se vyvinula řada nových moderních výzkumných metod, které v rámci projektu umožnily ověřit použití sekvenční analýzy pro aktualizaci rozsahu kolektorů a izolátorů v ČKP včetně průběhu tektonických zón, které nejsou často na povrchu terénu patrné.

Stávající pohled na stavbu výplně ČKP z hlediska členění na kolektorské a izolátorské celky vychází z dělení na kolektory A až D s převládajícím podílem pískovců, vzájemně oddělené polohami izolátorů. Hlavní tělesa pískovcových kolektorů v ČKP jsou vázána na dvě dílčí pánve: na lužicko-jizerskou a orlicko-žďárskou dílčí pánev. Hlavní kolektorské celky obsahují řadu dílčích pískovcových těles, oddělených izolátory lokálního či jen zčásti regionálního významu. Jejich detailní charakteristika je při mocnostech prvních metrů či prvních desítek metrů velmi nesnadná.  V projektu byla použita moderní metoda genetické stratigrafie používající karotážní data. Metoda umožňuje detailní členění kolektorských celků, porozumění zákonitostem jejich vývoje v rámci sedimentární pánve i v menších regionech, včetně přesnější interpretace jejich mladšího tektonického porušení. Výhodou genetické stratigrafie oproti jiným přístupům je využívání jednoznačně sedimentologicky definovaných ploch a sedimentárních těles v rámci konceptu, který vychází z kvantitativních vztahů mezi vytvářením akumulačního prostoru a jeho zaplňováním a který ke stratigrafické korelaci užívá poměrně nejobjektivnější kritéria – tj. změny signálu v karotážních datech.  Karotážní data a jejich korelace umožňují zatím nejpřesnější korelaci jednotlivých těles izolátorských facií vlivem využití principů geneticko-stratigrafické korelace.

V případě ČKP genetická statigrafie staví na interpretaci progradačních sedimentárních systémů, které jsou v západní části pánve identifikovány jako písčité delty a s nimi související příbřežní systémy. Hlavními stavebními prvky výplně ČKP od svrchního cenomanu do santonu jsou deskovitá tělesa pískovců, která vznikla progradací deltových pobřeží – facie kolektorů, oddělená jemnozrnnějšími sedimenty prodelt až předbřeží – facie izolátorů (prachovce až slínovce). V distálních částech předbřeží, se ukládaly až hemipelagické facie, kde se slínovce střídají s mikritickými vápenci. Vztahy mezi proximálními a distálními faciemi mohou být poměrně komplikované v místech, kde je oddělují významné zlomové zóny, např. labská zlomová zóna mezi facií hemipelagitů teplického souvrství a pískovců jizerského souvrství.  V oblasti středohorského prolomu, v zóně do cca 15-20 km jižně až jihozápadně od lužické zlomové zóny, přestávají být ve vrtných datech transgresní plochy mezi dílčími pískovcovými tělesy zřetelné díky absenci izolátorů zřetelných v karotážních datech, a turonské pískovce jsou amalgamovány do více než 500 m mocného celku kolektoru BC. V oblasti pískovcových facií západní poloviny ČKP bylo definováno 7 genetických sekvencí v turonu a jedna na rozhraní turon-coniak. V intervalu středního coniaku až santonu zatím nejsou sekvence definovány a detailní zpracování komplikovaného kolektorského celku D v tomto intervalu je úkolem pro nejbližší budoucnost. Sekvenční stavbě kolektoru A (cenoman) nebyla věnována pozornost, protože v hydrogeologické praxi je považován za jeden celek a nemá z hydrogeologického hlediska význam srovnatelný s kolektory v jeho nadloží.

V rámci výzkumu bylo zjištěno, že dílčí pískovcová tělesa, lokálně označovaná jako kolektory B a C, jsou oddělována nikoli jedním významným izolátorem, ale prostorově složitější soustavou hraničních ploch s izolujícími litofaciemi v nadloží.

Z e zpracovaných přehledných strukturních map vyplývá, že není dosud v některých významných oblastech tektonická stavba ČKP jednoznačně dořešena. Ve východní části pánve, kde zpracované mapy předpokládají místo dříve zvažované vrásové stavby existenci asymetrických příkopových struktur a složitější interakci zlomů labského a jizerského směru, dosud neexistují reflexní seizmická data, která by představovala podstatný přínos pro poznání tektonické stavby. V oblasti středohorského příkopu je v řadě bloků nedostatek vrtných dat pro ověření navrhovaných poklesových zlomů, proto jsou nové vrtné práce v této oblasti nezbytné. Ve středohorském příkopu sice existují reflexní seizmické profily z 80. let 20. století, ale o akvizici nových reflexních dat by mělo být uvažováno jednak v severní části příkopu a jednak v lokálním měřítku v oblasti strážského zlomu, kde by tato data mohla objasnit interakci jeho segmentů východozápadního a severozápadního směru.

V rámci projektu vznikly: mapa zlomů ČKP v měřítku 1 : 550 000, mapa zlomové stavby ČKP na podkladě izolinií nadmořských výšek báze turonu v měřítku 1 : 550 000, mapa nadmořské výšky báze kolektoru A v měřítku 1 : 550 000, mapa mocnosti kolektoru A v měřítku 1 : 550 000, mapa nadmořské výšky báze stropu kolektoru B na východě ČKP se zlomy v měřítku 1 : 400 000, mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru B bez zlomů v měřítku 1 : 350 000, mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru B se zlomy v měřítku 1 : 350 000, mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru C bez zlomů v měřítku 1 : 350 000, mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru C se zlomy v měřítku 1 : 350 000, mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru D bez zlomů v měřítku 1 : 350 000 a mapa kumulativních mocností kvádrových pískovců v ekvivalentu kolektoru D se zlomy v měřítku 1 : 350 000.

Zlomové struktury v mapě zlomové stavby jsou rozděleny do tří hlavních skupin odpovídajících třem orientacím směrů zlomových populací vůči světovým stranám. Jedná se o skupinu jizerských zlomů mající směr S-J (±20°), skupinu labských zlomů směru SZ-JV (±30°) a skupinu zlomů oherských SV-JZ a V-Z. Tzv. sudetský strukturní směr vyčleňovaný v dřívějších pracích je zde zahrnut do skupiny zlomů labského směru. Tzv. krušnohorský směr tvoří dílčí populaci v rámci oherské skupiny zlomů. Celkem bylo definováno 375 zlomů.