Můj kousek Země
Česká geologická služba

Horniny vyvřelé

Žuly

Jako žuly označujeme světlé vyvřelé horniny, jejichž základní minerální složení je křemen, různé druhy živců, světlé a tmavé slídy (muskovit a biotit) a některé další tmavé minerály, jako je např. amfibol nebo pyroxen. Pod pojmem žula se skrývá celá řada odborných petrografických názvů, které označují vyvřeliny s různým chemickým a minerálním složením. Nejčastěji se jedná o granity nebo granodiority. Žuly v České republice mají různou barvu - od šedé přes béžovou, žlutavou, namodralou až k růžové nebo červené. Mají i různou zrnitost, některé obsahují větší vyrostlice minerálů, kterým říkáme porfyrické.

Mrákotínská žula

Nejznámější českou žulou je drobně až středně zrnitý dvojslídný granit, místy s porfyrickými vyrostlicemi živců, který se těží v okolí Mrákotína na Telčsku. Z regionálně-geologického hlediska je součástí moldanubického plutonického komplexu tvořeného jednotlivými intruzemi, které pronikaly do zemské kůry v různých fázích horotvorných procesů. Přibližně se jedná o období od 340 milionů let až do 300 milionů let.

Žula mrákotínského typu z lomu v Panských Dubenkách

Monumentální mísa z mrákotínské žuly v Rajské zahradě na Pražském hradě vytvořená podle návrhu J. Plečnika.

Monumentální mísa z mrákotínské žuly v Rajské zahradě na Pražském hradě vytvořená podle návrhu J. Plečnika.

V okolí Mrákotína je řada lomů, z nichž některé jsou v činnosti až do dnešních dnů. Mrákotínský granit je světle šedý, namodrale šedý, ale vyskytují se zde i typy béžové, které jsou vyhledávané především restaurátory, neboť navozují dojem starobylosti. Mrákotínskou žulu můžeme vidět například v Rajské zahradě na Pražském hradě, kde je z ní vytvořena monumentální ozdobná mísa o průměru okolo 4 m. Nejproslulejší je však tzv. mrákotínský monolit vztyčený na III. hradním nádvoří na Pražském hradě, jehož výška dosahuje 15,5 m.

Mrákotínský monolit na III. nádvoří Pražského hradu navržený J. Plečnikem.

Říčanská žula

Říčanská žula je muskovit-biotitický granit s vyrostlicemi živce a slabě narůžovělou barvou. Vystupuje v masívku východně a jihovýchodně od Říčan. Tato žula je pozoruhodná tím, že z ní byl v roce 1868 zhotoven kámen, v němž jsou uloženy zakládací listiny Národního divadla v Praze.

Říčanská žula

Kostel Nanebevzetí Panny Marie Mukařově u Říčan vystavěný z kvádrů říčanské žuly.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie Mukařově u Říčan vystavěný z kvádrů říčanské žuly.

Požárská žula

Šedavá žula od Krhanic se nazývá také požárská podle nedaleké obce Dolní Požáry. Její těžba má bohatou tradici. Petrograficky je to biotitický křemenný diorit (trondhjemit), někdy s menšími ostře ohraničenými jemnozrnnými tmavými uzavřeninami. Požárská žula se lámala už od 19. století, pro svou dobrou leštitelnost byla tato žula vyhledávána na kamenná díla především v Praze, byla však vyvážena i do zahraničí. Je z ní vytvořen například pomník Františka Palackého na Palackého náměstí v Praze nebo podstavec pomníku českým legionářům z 1. světové války na slavném hřbitově Pére-Lachaise v Paříži.

Požárská žula

Ozdobné zábradlí v zahradě Na Valech bylo podle návrhu J. Plečnika zhotoveno z požárské žuly.

Sedlčanská žula

Na Sedlčansku se vyskytují porfyrické modravě až tmavě šedé žuly (sedlčanský typ) v řadě lomů, které jsou dnes už převážně opuštěné. Jsou to biotitické až biotit-amfibolické granity a granodiority s vyrostlicemi bílého živce až 15mm velkými a místy s tmavšími jemnozrnnými uzavřeninami. Dosud činný lom je u Vápenice, kde se těží kámen především pro venkovní užití: dlažební desky, dlažební kostky, mozaiku, deskové i masivní obklady, schodišťové stupně, sloupky, obrubníky apod. V hojném množství byla použita na části dlažeb a obkladů stanic metra Pražského povstání, Malostranská, Muzeum, Nádraží Holešovice, Karlovo náměstí, Anděl a Smíchovské nádraží.

Sedlčanská žula

Podstavec pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze ze sedlčanské žuly.

Kašna před vstupem do Karolina v Praze ze sedlčanské žuly.

Liberecká žula

Na severu České republiky vystupuje krkonošsko-jizerský pluton, jehož stáří je přibližně 320-305 milionů let. Nejznámější zdejší těženou žulou je porfyrický biotitický granit s hrubě až středně zrnitou základní hmotou. Je typický vyrostlicemi živce o velikosti od 2 až do 6 cm narůžovělé až červené barvy. Nazývá se liberecká žula a používá se v hojném množství na obklady, dlažby, sokly, ale i na výtvarná díla v celé České republice, za všechny jmenujme pomník Jana Žižky v Trocnově nebo bazén Zpívající fontány v Mariánských lázních.

Liberecká žula z lomu v Ruprechticích

Lavička z liberecké žuly před hotelem Intercontinental v Praze.

Šluknovský syenit

Vedle světlých typů se mohou v rámci žulových plutonů vyskytovat i tmavé vyvřeliny, často bývají žilného původu, mají bazické složení a podle jejich minerálního složení se jim odborně říká gabra, diority nebo dolerity. Protože tvořily většinou jen tělesa nebo žíly menších rozměrů, jejich těžba postupně zanikala. Výjimku tvoří zelenočerný gabrodioritový porfyrit (dolerit), kterému kameníci říkají šluknovský syenit. Tento název je však nepřesný, protože se jedná o horninu bazickou, zatímco syenity mají složení spíše alkalické. Šluknovský syenit je na první pohled typický tzv. ofitickou strukturou, to znamená, že v tmavé základní hmotě jsou všesměrně roztroušeny „jehličky“ a lišty světlého živce. Můžeme se s ním setkat na většině českých hřbitovů, používá se totiž na výrobu náhrobních kamenů, ale ve městech ho můžeme vidět i jako obkladový materiál na řadě objektů, za všechny jmenujme pilíře na nástupišti stanice I. P. Pavlova trasy metra C v Praze.

Šluknovský syenit

Pilíře ve stanici I.P. Pavlova metra trasy C v Praze ze šluknovského syenitu.