Můj kousek Země
Česká geologická služba

Draci, dinosauři a ti druzí

Napadlo vás někdy, proč se v pohádkách tak často objevují draci? A nejen v pohádkách českých, draci jsou důležitou součástí pověstí a mýtů takřka všech národů, co kdy na zemi žily. Ačkoli je lidská představivost nesmírná, již mnohokrát se ověřilo přísloví, že na každém šprochu je pravdy trochu (šproch znamená řeč, mluvení, z německého die Spreche). Co když tedy draci nejsou jen pouhým výplodem fantazie nějakého dávného mudrce, ale kdysi někde na zemi opravdu žili? Nebo dokonce žijí dodnes! Byť se to nezdá, i vědci přiznávají, že ani dnes neznají všechny živočichy žijící v nepřístupných pralesích nebo v hlubinách moří. Co myslíte, mohl někdy člověk potkat tvora, který by byl drakovi aspoň podobný? A věřil by mu vůbec někdo, kdyby o tom pak vyprávěl? Kdysi možná. Dnešní vědci jsou opatrnější, donedávna nevěřili třeba tomu, že na moři mohou vznikat obří vlny ani že pod jeho hladinou se vyskytují gigantické chobotnice – krakatice. Přitom vyjevení námořníci v různých dobách mnohokrát líčili, jak jejich loď obemkla obrovská chapadla a strhla do hlubin jejich druhy.

Muž, který žil s draky

Až do začátku dvacátého století stejně marně vyprávěli domorodci cestovatelům o podivuhodných dracích, které na vlastní oči viděli na ostrově Komodo v Indonésii. Když roztahovali ruce, aby ukázali, že příšery jsou velké několik metrů a od úst jim šlehají plameny, běloši jen kroutili pochybovačně hlavou nad směšnými báchorkami. V roce 1912 musel na tom ostrově nouzově přistát jeden holandský pilot a přežít několik měsíců jako Robinson, než ho zachránili místní rybáři a odvezli na Jávu. Ten se panečku podivil, když místo Malého prince potkal na ostrově Komodo prvního zdejšího draka! Byl starý přes půl století, dlouhý tři metry, vážil tak 150 kilo a z tlamy mu místo ohně každou chvíli vyšlehl dlouhý rozeklaný jazyk, podobný jako má ještěrka. Ani Holanďanovi to lidé nechtěli věřit, dokud se tam jeden důstojník nevypravil a nepřinesl dva zastřelené draky jako důkaz. (Vyříznuté dračí jazyky, jak to známe z pohádky, by asi v tomto případě byly málo.) Vědci pak popsali zcela nový druh živočicha – varana komodského, zvaného také komodský drak. Je to největší ještěr na naší planetě a klidně spořádá i takového buvola nebo člověka.

Drak v Červené knize

Kdo ví, možná podobné, třeba i mnohem větší draky potkali lidé i jinde, ještě předtím, než definitivně vyhynuli. Vždyť i náš komodský drak, nebo alespoň jeho dokonalý australský dvojník, vyhynul podle paleontologů – vědců, kteří se probírají zkamenělou pamětí Země a zkoumají nalezené kostry dávných živočichů – již před šedesáti miliony let! Paleontologové si marně lámou hlavu, jak by se mohl náš drak dostat z Austrálie na daleké Komodo. Vždyť v té době vlastně ještě ani žádný ostrov Komodo neexistoval. „Sopky ho vytvořily až později,“ upozornili je se zdviženým obočím jejich kolegové geologové, zkoumající veškerý zemský povrch – pevniny s jejich pohořími a horninami i mořské dno. A přisadili si ještě kolegové ekologové, tedy ti, kteří sledují vztahy rostlin, zvířat i člověka k jejich životnímu prostředí: „Komodští draci jsou ohroženým druhem, zapsaným v červených seznamech! Může se stát, že brzy kvůli nám lidem vyhynou podruhé, jako tolik jiných zvířat v posledních letech.“

Varan komodský

Sedmihlavá saň a ti druzí

I kdyby kromě našeho komodského draka lidé nikdy žádného jiného nespatřili, přesto měli pro víru v existenci takového zvířete své důvody. Nepochybně totiž nacházeli, hlavně v jeskyních, alespoň nejrůznější kostry a lebky, mnohdy obrovitých pravěkých ještěrů a jiných zvířat. Obrazotvornost vypravěčů a malířů potom pomohla dotvořit podobu bájného zvířete. Vždyť třeba staří Číňané si představovali draka s „velbloudí“ hlavou, obrovským tělem na čtyřech nohách a s ocasem ještěrky. Nepřipomíná vám to něco? Více hlav drakům přimyslel kdosi až mnohem později. Možná někde v jeskyni našel několik velkých lebek a kostí poblíž sebe, a sedmihlavá saň byla na světě.

Když věda a umění spojí síly

Takový geolog nebo paleontolog musí mít také fantazii, musí ji ovšem krotit na základě svých hlubokých vědomostí a nálezů. Vědecké poznání má zkrátka svá základní pravidla, kterými je potřeba se řídit. Jistě ne náhodou se před lety spojil paleontolog Josef Augusta s malířem Zdeňkem Burianem a spolu podle kosterních zbytků odhadovali a znovuvytvářeli podobu zvířat vyhynulých před mnoha miliony let. Je to práce zajímavá a dobrodružná, jak poznali před časem i vaši vrstevníci. Zahráli si s námi na paleontologa, který právě vykopal zkamenělé zbytky zvířete či rostliny, nebo jen objevil zkamenělou stopu dávného živočicha, a pokusili se namalovat, jak podle nich takové zvíře či rostlina vypadaly.

-mad-

Stručný návod, jak znovuvytvořit podobu draka podle zkamenělin a vyhnout se přitom chybě našich předků – stvoření sedmihlavé saně

Jak postupují paleontologové při rekonstrukcích pravěkých tvorů? Co musí udělat, aby jim nevznikla sedmihlavá saň? Není toho zrovna málo. Celá rekonstrukce je velmi pomalý a zdlouhavý proces.

  1. Každá kost nebo zub se musí velmi pečlivě očistit od hornin. Pak následuje něco jako skládanka. Rozdrcené a polámané kosti se musí po kousíčkách skládat a opravovat, velké praskliny se musí vyplnit sádrou a křehké kosti se musí ještě zpevnit ztvrzujícím materiálem.
  2. Nálezy celých koster jsou velmi vzácné, a my se proto většinou musíme pokusit o doplnění kostí, které chybí. Výhodou je, že mnoho kostí v dinosauřím těle tvoří pár (podobně je tomu u člověka, také my máme dvě ruce nebo dvě nohy, a tedy i párové kosti stehenní, pažní a další), vymodelovat druhou kost je v takovém případě docela lehké.
  3. Pokud ale chybí taková kost, která nemá „dvojče“, musíme si její podobu „vypůjčit“ z kostry nějakého podobného zvířete.
  4. Aby nám místo draka-dinosaura nevznikla sedmihlavá saň, musíme pozorovat dnešní zvířata – kolik sedmihlavých zvířat jste asi potkali?
  5. Dalším úkolem je rozhodnout, jak vypadaly měkké části těla. Zkamenělé kosti se porovnávají s ostatními fosiliemi a také s kostmi živých zvířat, aby se zjistila místa, kde se připínaly svaly dinosaura k jeho kostře, a způsob práce kloubů. Rekonstrukce dinosaura postupuje od kostí směrem vně.
  6. Podle zubů můžeme také zjistit, jestli byl daný dinosaurus býložravec, nebo masožravec (býložravci mají tupé kolíkovité zuby, masožravci mají velké ostré zuby, které se podobají třeba zubům dnešních krokodýlů).
  7. Dinosauři, kteří měli rovné stehenní kosti s hlavicemi ostře zahnutými dovnitř, mohli stát vzpřímeně asi jako člověk.
  8. Jistě jste viděli v mnoha obrázkových knížkách o dinosaurech, jak jsou krásně vybarveni. Právě při tvoření barvy dinosaura může paleontolog naplno zapojit svou fantazii, protože barvy se na zkamenělinách většinou nezachovávají.
    1. Podle zubů můžeme také zjistit, jestli byl daný dinosaurus býložravec, nebo masožravec (býložravci mají tupé kolíkovité zuby, masožravci mají velké ostré zuby, které se podobají třeba zubům dnešních krokodýlů).
    2. Dinosauři, kteří měli rovné stehenní kosti s hlavicemi ostře zahnutými dovnitř, mohli stát vzpřímeně asi jako člověk.
    3. Někteří dinosauři měli zkostnatělé šlachy svírající ocasní obratle, z toho poznáme, že měli velmi tuhé a málo ohebné ocasy.
    4. Často byly nalezeny také stopy po dinosaurech, ale nikdy mezi nimi nebyla patrná rýha po vlečení ocasu. To znamená, že dinosauři ho museli mít ve vzduchu a ocas jim zřejmě pomáhal udržovat rovnováhu.
A tak by se dalo pokračovat dál a dál, rekonstrukce zkamenělin je těžká, ale i velmi zábavná a užitečná práce, kde je důležitá naše fantazie, která však musí být vždy podepřena fakty.

-stein-

Chcete sbírat zkameněliny?

Paleontologie zkoumá zkameněliny

Chtěli byste se dozvědět, jak paleontolog pracuje a čím vším se zabývá? Stručně řečeno – paleontologií. Cože to ale ta paleontologie vlastně je? Paleontologie je věda, která se zabývá studiem zkamenělin. Zkameněliny neboli fosilie jsou zbytky po organismech, které se nám zachovaly z minulých geologických dob. Poskytují nám spoustu zajímavých a užitečných informací o vývoji života na Zemi. Právě naše vlast má velké štěstí, protože patří mezi významné oblasti výskytu zkamenělin, a je proto známá po celém světě.

2. odst. Paleontologie

Paleontolog je tedy člověk, který se zabývá studiem zkamenělin. Takto zní suchá definice. Co všechno to ale obnáší? Jak paleontolog zkameněliny hledá? Kde se dozví o různých lokalitách bohatých na zkameněliny? Je paleontolog pořád v terénu? Co dělá v zimě? Jak pozná, že je to určitá zkamenělina? Jak pozná, že se nachází třeba v období prvohor? To vše se vám pokusím vysvětlit v následujících odstavcích.

Kde hledat zkamenělé zbytky zvířat a rostlin

Paleontolog velmi často pracuje v terénu a snaží se najít zkameněliny. Zkameněliny je možné sbírat pouze tam, kde je šance, že se vyskytují. Ne každá hornina obsahuje zkameněliny, záleží totiž na původu horniny. Existují horniny vyvřelé, které vznikají utuhnutím lávy nebo magmatu, zde zkameněliny nenajdeme. Potom máme horniny přeměněné, které vznikají přeměnou jiných hornin za vysoké teploty a tlaku, zde zkameněliny také nehledejme. Nejlepší pro sběr zkamenělin jsou horniny usazené, do nichž se během usazování mohou dostat organismy a zkamenět zde.

Ačkoliv to někdy vypadá, že zkamenělin je obrovské množství, není tomu tak a vznik zkameněliny je úkazem spíše výjimečným. Česká republika je z hlediska paleontologických lokalit (tedy míst se zkamenělinami) velmi dobře prozkoumána, a tak paleontolog většinou ví, kde přesně se určitá lokalita nachází, jak je stará a jaké tam může nalézt zkameněliny.
Poté co si paleontolog vytipuje vhodné místo, vydá se tam hledat zkameněliny, které ho zajímají. Pokud vám to připadá jako rutina a málo dobrodružné, nenechte se mýlit. Někdy na vybrané lokalitě můžete strávit mnoho hodin, aniž byste něco našli. Odejdete s prázdnou, přestože jste viděli, kolik zkamenělin tam nasbírali před vámi. Jindy naopak najdete zkamenělinu, kterou by na této lokalitě nikdo nečekal, a objev je na světě.

Někdy nám také do České geologické služby zavolají nebo napíší lidé, že se blízko jejich domu kope jáma a že v ní zahlédli nějaké zkameněliny. Paleontologové tak dostanou zprávu o nové, třeba i jen dočasné lokalitě, kde je potřeba začít sbírat zkameněliny.

Pomůcky a postupy při sběru

Pokud chceme sbírat zkameněliny, musíme mít s sebou náležité vybavení. Důležité je kladívko, věci na balení vzorků (třeba novinový papír), zápisník a lupa. Zkameněliny se sbírají rozmanitým způsobem, třeba pouze vybíráním ze sutí pod skálou (např. na chráněných lokalitách, kde není dovoleno tlouct kladivem do skály), vytloukáním ze skály, někdy se používá i těžká technika (např. bagry).

Při sběru zkamenělin není ani tak důležité určit na místě, co je to za zkamenělinu, mnohem důležitější je poznamenat si, z jaké lokality pochází. Ostatně mnohdy ani takové přesné druhové určení přímo v terénu není možné, zkamenělinu může překrývat část horniny, kterou odstraníte až při jejích dalších úpravách za pomoci speciálních nástrojů apod. (říká se tomu preparace). Za měsíc, až se budete na zkamenělinu dívat a nebudete mít poznamenaný její název, ji zcela jistě určíte znovu. Pokud však nebudete mít zapsanou lokalitu, kde jste ji našli, těžko si vzpomenete, které z těch mnoha míst, co jste navštívili minulý měsíc, to vlastně bylo. Bez lokality máte zkamenělinu jen pro okrasu, což sice také není k zahození, zvláště pro děti, ale profesionální geolog by spokojený nebyl.

Důležité je též zapsat si, zda byla zkamenělina nalezena v suti, nebo byla přímo vyklepána ze skály. Někdy je dobré si celou lokalitu načrtnout a vyznačit si na ní přesná místa a vrstvy bohaté na zkameněliny (říkáme jim fosiliferní polohy). Až se sem příště vrátíte, budete již přesně vědět, kde hledat.

Podaří-li se nám nějaké zkameněliny nalézt, je nutné zajistit i jejich bezpečnou přepravu, proto balíme každou zvlášť do novinového papíru.

Popis a hledání podoby vyhynulých druhů

Zkameněliny můžeme dělit například na rostlinné a živočišné. Zkameněliny živočichů se pak často dělí ještě na bezobratlé (např. trilobiti) a obratlovce (např. dinosauři). Za samostatnou skupinu zkamenělin se považují i stopy po činnosti organismů (tzv. ichnofosilie). Při popisu a rekonstrukci zkamenělin řeší paleontologové mnoho problémů. Třeba se najde jen zkamenělý kmen a na jiném místě zase pouze zkamenělý list. Jak poznáme, že patří dohromady? Nejlepší je počkat, zda se nenajde celá rostlina. Podobné problémy jsou i u bezobratlých, třeba při sběru trilobitů často nacházíme hlavičku, zadeček a trup zvlášť. A tak je nejlepší hledat a hledat, abychom nakonec objevili celého jedince a měli představu, jak vlastně vypadal.

Samozřejmě se ale stane, že ani po velké snaze prostě celého jedince nemáme, pak vědci zapojí svou fantazii. Ale i tato fantazie musí být opřena o nějaká fakta, nejčastěji nám při takových rekonstrukcích pomáhají současné rostliny a zvířata.

I tady je však mnoho úskalí. Velmi známý je případ dinosaura, který se jmenuje Iguanodon. Paleontologové nalezli jeho kostru a o kus dál našli zvláštní roh. Podle dnešního nosorožce tak dali tento roh Iguanodonovi na hlavu. Když se později našla celá kostra, tak se zjistilo, že tento roh měl Iguanodon na palci. Byl to tedy spíš dráp nebo osten.

A co teprve ichnofosilie (zkamenělé stopy po činnosti organismů). Jak zjistit, že tuto stopu zanechalo právě tohle zvíře? No, jen velmi těžko. Pokud najdete stopy a hned za nimi chcíplé zvíře, máte vyhráno. Jistě si však uvědomujete, jak je takový případ vzácný. Samotné ichnofosilie se však vyskytují poměrně často a v případech, kdy podmínky nepřály vzniku klasických zkamenělin, jsou právě ichnofosilie mnohdy jediným dokladem o existenci života.

Na základě jejich studia můžeme dokonce stanovit přibližnou podobu tehdejšího prostředí a blíže poznat způsob života dávno vyhynulých tvorů. A tak přestože většinou nevíme, kdo dané stopy udělal, můžeme je dělit obecněji podle chování jejich původce například na stopy po odpočinku, stopy po lezení a podobně.

Určování stáří hornin

Pokud naleznete třeba takového trilobita, jednu věc víte s jistotou, že zkamenělina i okolní horniny pocházejí z období prvohor, protože trilobiti se objevili na začátku prvohor a vymřeli na jejich konci. V usazeninách vzniklých v druhohorách (období dinosaurů) tedy už žádného trilobita najít nemůžeme. Na základě zkamenělin se tak dá poměrně jednoduše a levně určovat stáří hornin. Vybereme-li si navíc pro měření stáří hornin takové skupiny organismů, které se rychle vyvíjely a rychleji se tak v průběhu času měnil i tvar jejich pevných částí (právě ty později zkameněly), můžeme určovat stáří hornin s přesností stovek tisíc let. Což je vzhledem ke stovkám milionů let geologické minulosti přesnost veliká. Takovéto rychlé a levné měření stáří hornin nachází uplatnění jak při geologickém mapování, tak i při vyhledávání ložisek nerostných surovin. Zcela nepostradatelnou roli dnes sehrává paleontologie v naftařském průmyslu při vyhledávání ložisek ropy, bez které se dnešní společnost neobejde.

Záběr paleontologie se rozšiřuje

V minulosti se paleontologie soustředila zejména na popis zkamenělin, tzn. jestliže jste našli trilobita, popsali jste, jakou má hlavu, trup a ocas, a přiřadili jste ho k určitému druhu (nebo jste jej popsali jako druh nový) a k určité skupině trilobitů. I trilobiti (a samozřejmě i ostatní zkameněliny) se totiž rozdělují do několika skupin. Podobně jako se dnes třeba šelmy dělí na kočkovité, psovité atd., rozeznáváme trilobity proetidní, agnostidní a mnoho dalších.

Postupem času se paleontologové začali zabývat studiem celých společenstev, snažili se zjistit, jak se různé organismy vzájemně ovlivňovaly, v jakém prostředí žily nebo jak reagovaly na různé události (velké oteplení, ochlazení atd.).

Bez informací se neobejdeme

Dnešní paleontologové se neobejdou bez důkladného studia všemožné vědecké literatury. Musíte se přece dozvědět co nejvíce informací o zkamenělinách, které zkoumáte. Pokud byste se knihám spíše vyhýbali, mohlo by se klidně stát, že vymyslíte něco, co už bylo dávno vymyšleno. Také určitě potkáte paleontology v muzeu, kde studují vzorky, které jsou uloženy ve sbírkách. Paleontologické sbírky často skrývají velká překvapení.

Zároveň paleontologové tráví mnoho času u počítače, kde píšou články o svých nových objevech a studiích, hledají informace na internetu, diskutují s kolegy, upravují fotky, hledají v geologických mapách, tvoří obrazové tabule pro své články a tak podobně.

Vložit svůj střípek do mozaiky

Paleontologie je dnes svázána s celou řadou jiných oborů, do kterých přispívá svými poznatky nebo ze kterých čerpá znalosti či využívá jejich metody studia. Paleontologové tak spolu s dalšími odborníky pomáhají skládat celkovou mozaiku historie naší planety.

-stein-