Můj kousek Země
Česká geologická služba

Výzkumníci z Českého hydrometeorologického ústavu v Antarktidě

Výzkumné aktivity Českého hydrometeorologického ústavu v Antarktidě začaly již v letech 1959–1960. Na jejich počátku stál pracovník aerologické služby RNDr. Oldřich Kostka. Tehdy 36letý vědec se zabýval výzkumem vyšších vrstev atmosféry. Uveřejňoval odborná a populární pojednání z meteorologie světové úrovně na zahraničních konferencích. Byl také stálým zástupcem v aerologické komisi Světové meteorologické organizace. Jako člen páté sovětské antarktické expedice pracoval na sovětské stanici Mirnyj. Své úkoly, vlastní měření atmosférické cirkulace nad jižním pólem, plnil svědomitě. Jako čtvrtý Čechoslovák, který se do Antarktidy dostal, se na svou cestu pečlivě připravoval. Po 18 měsících pobytu se měl vrátit ke své rodině. V krutých klimatických podmínkách, které provázejí jihopolární zimu, RNDr. Oldřich Kostka dne 3. srpna 1960 při požáru na stanici Mirnyj tragicky zahynul. V jeho osobě ztratila česká meteorologie mladého významného vědeckého pracovníka.

O 35 let později v těchto aktivitách pokračoval RNDr. Michal Janouch, Ph.D., od roku 1991 pracovník Solární a ozonové observatoře ČHMÚ v Hradci Králové. Zúčastnil se 19. antarktické expedice Polské akademie věd na stanici Henrika Arctowského, vybudované na ostrově Krále Jiřího (Jižní Shetlandy, Antarktida). Podílel se zde na výzkumu v oboru klimatologie.

Po 50 letech od prvních antarktických aktivit se ČHMÚ (RNDr. Michal Janouch, Ph.D. a Ing. Martin Staněk) spolu s ČVUT (Ing. Ladislav Sieger, CSc.) zapojují do výzkumu v Antarktidě v rámci výzkumného úkolu Ministerstva životního prostředí ČR „Příspěvek ČR k zajištění stavu ozonové vrstvy Země a slunečního UV záření v Antarktidě, paleoklimatická a paleogeografická rekonstrukce vybraného území Antarktidy a související geologické studium a mapování“ na argentinské stanici Marambio.

Vlevo: Brewerův spektrofotometr MARK III No. 199, antarktická stanice Marambio –kontrola přístroje po ročním provozu
Vpravo: Masivní pobřežní útvary jsou tvořeny zkamenělými fosiliemi

V současné době jmenovaní odborníci řeší v Antarktidě na argentinské stanici Marambio projekt Ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí nazvaný „Monitorování stavu ozonové vrstvy a UV-záření v Antarktidě“.

RNDr. Michal Janouch, Ph.D.
Solární a ozonová observatoř Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové

Tak to je Antarktida

Nehostinné, ale krásné pláně, tak to je Antarktida. Do krajiny, kde i v létě panují sněhové bouře, zavedla pracovníky Českého hydrometeorologického ústavu práce. Spolu s Ladislavem Siegrem z pražského Českého vysokého učení technického se vydali na ostrov Seymour zkoumat ozonovou vrstvu Země a sluneční UV záření. Některé z výsledků budou zasílány rovnou do hradecké Solární a ozonové observatoře. Seznámíme vás, s jakými úskalími se již museli polárníci vypořádat. A to i prostřednictvím jejich původních zápisů a zpráv.

Přestože se tříčlenný tým vydal na dlouhou pouť již posledního ledna, na argentinskou základnu Marambio, která se stala po dobu expedice jejich domovem, se vědcům podařilo dorazit až s několikadenním zpožděním. Pro tyto odlehlé končiny zkrátka žádné jízdní řády neplatí.

„Bylo velmi špatné počasí v oblasti celého Antarktického poloostrova. Původně jsme měli z argentinského Rio de Gallegos odlétat již začátkem února. První odložení bylo na čtvrtého února a nakonec jsme se na základnu dostali až osmého února. Na ostrov jsme přiletěli letadlem typu Herkulec C-130.“

Dlouhé dny čekání strávila výprava na argentinské vojenské základně.

„Letěli jsme z Prahy do Madridu a poté do Buenos Aires. Tam bylo dvaatřicet stupňů Celsia. V Rio de Gallegos už pouhých deset. Příjemná změna.“

Na základně Marambiu už tak vlídné počasí nepanovalo. Teploty se dostaly pod bod mrazu, ale k sibiřským minus 20 stupňům Celsia, které sužovaly Českou republiku, se ani nepřiblížily. Zato sněhový dvoudenní orkán ztěžoval polárníkům práci, jak se dalo.

„Ve čtvrtek se konečně počasí umoudřilo. Mohli jsme opět začít pracovat na testování a instalaci měřicích přístrojů. A také se nám podařilo zprovoznit satelitní anténu, takže máme spojení se světem.“

Počasí v Antarktidě se však záhy opět zhoršilo a v sobotu 13. února montáž přístrojů opět zkomplikovalo.

„Mrholení se střídá se sněžením. Střecha observatoře je celá namrzlá. Podle předpovědi se má ale počasí znovu zlepšovat, tak budeme moci instalaci do konce týdne dokončit.“

V prvních dnech tohoto týdne plynul život na základně svým pravidelným tempem, které v pondělí zpestřilo vypuštění aerologické sondy. Na střeše v té době už fungoval v neděli zprovozněný Brewerův spektrofotometr. Data z něho jsou denně vysílána přes družici na server do Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové.

Vlevo: Údržba Brewerova spektrofotometru MARK III No. 199
Vpravo: Nad Drakeovým průlivem

Další dny vládlo na ostrově Seymour vlídné počasí, denní teploty se dostaly nad nulu. Členové expedice proto dokončili instalaci venkovní kamery. Ve chvílích volna se vydali do okolí stanice.

„Potvrzuje se řeč geologů, že celý ostrov Seymour je doslova posetý zkamenělinami. K večeru se obloha vyjasňuje a v západu slunce jsou vidět modrobílé ledovce na desítky kilometrů daleko.“

Čtvrtek polárníci zahájili ranní vycházkou do okolí zalitého slunečními paprsky.

„V dálce modrobíle září celý Antarktický poloostrov. Jelikož se stanice nachází na náhorní plošině, scházíme dolů k moři. Otvírá se nám nádherný pohled na mohutné ledové hory.“

Posledních několik málo dnů zbývalo expedici k dokončení práce a s vrcholícím létem se už vrátí zpět do České republiky. Přesto si v uplynulých dnech výzkumníci prožili v pořadí už několikátou sněhovou bouři.

„Antarktida nás uvěznila. Sobotní ráno se nelišilo od předchozích dnů. Noční orkán prověřil důkladně naše přístroje. Všechny naštěstí měří v pořádku. Nakonec i přestalo sněžit, ale vítr pokračuje ve své síle.“

Vytrvalý vichr se neumoudřil ani v dalších dnech a čeští polárníci zůstali uvězněni na základně.

„Všechny potřebné práce jsme dokončili a měli bychom se chystat na cestu domů. Bohužel letadlo nemohlo přiletět, aby nás vyzvedlo“.

Nedělní ráno se orkán opět proměnil ve sněhovou bouři. Viditelnost byla nanejvýš padesát metrů. U snídaně to však členům výpravy ani moc nevadilo.

„O chod základny se stará zhruba čtyřicet lidí různých profesí. Kuchař má však každou neděli volno.“

V Antarktidě jsou vám peníze k ničemu, záleží na komunikaci a dobrých vztazích

Rozhovor s Michalem Janouchem

Pláně kamenité pouště táhnoucí se až k samotnému obzoru, kde každým krokem šlapete po historii světa. To je Antarktida, jak ji poznal Michal Janouch z hradecké Solární a ozonové laboratoře Českého hydrometeorologického ústavu. Na svou služební cestu do nehostinné krajiny, která však v sobě skrývá mnohé krásy, čekal šest let. „Připravit takovou výpravu není vůbec jednoduché,“ říká.

Do Antarktidy jste se vydal v podstatě na služební cestu? Co bylo vaším cílem?

Nejel jsem sám, ale byli jsme tříčlenná expedice, která měla za úkol instalovat na argentinské základně Marambio Brewerův spektrofotometr, což je přístroj na měření stavu ozonové vrstvy a ultrafialového záření. Já a jeden kolega pracujeme v Českém hydrometeorologickém ústavu, přesněji v jeho Solární a ozonové observatoři v Hradci Králové, a třetím do party byl Ladislav Sieger z Českého vysokého učení technického v Praze.

Proč jste vyjeli zrovna na základnu v Antarktidě?

Největší poklesy ozonové vrstvy byly zaznamenány právě v této oblasti a v lokalitách jižního pólu. Samozřejmě poklesy byly naměřeny i na severu, ale nikdy nebyly tak výrazné. Antarktida byla současně i prvním místem, kde byl problém se ztenčující se ozonovou vrstvou zjištěn. A současně je toto i příspěvek České republiky k plnění mezinárodních úmluv. Základna Argentinské republiky Marambio se stala díky instalaci našeho přístroje druhou stanicí po jižním pólu, která měří ozonovou vrstvu všemi možnými způsoby, a to pomocí satelitů, ozonovými sondami a spektrofotometrem.

Máte nyní po odjezdu nějaké zprávy o přístroji?

Rozhodně. Veškeré informace z něj nám chodí přes satelitní spojení přímo do Solární a ozonové observatoře v Hradci Králové. Tady je pak dál zpracováváme. Zároveň také dostáváme zprávy o tom, jestli není příliš omrzlý nebo jestli ho už neodnesl uragán.

Zmínil jste uragán. Na jižní polokouli v době, kdy jste tam byli, právě končilo léto. Ale letos bylo počasí pořádně nevyzpytatelné.

Je to tak. Nečekali jsme takové větrné a sněhové bouře v tomto ročním období. Obvykle tady bývá kolem nuly. Letos však teploty klesaly pod nulu často. Někdy až k minus patnácti stupňům Celsia. Počasí nám pořádně komplikovalo práci. Hlavně silný studený vítr. Přestože u nás byly i větší mrazy, v kombinaci s větrem kolem sta kilometrů v hodině bylo počasí v Antarktidě velmi drsné. Pocitová teplota pak klesá až k minus třiceti stupňům Celsia.

Jak dlouho trvala příprava na samotnou expedici?

Bylo to opravdu velice náročné. Stálo nás to šest let života, než jsme vůbec mohli vyrazit. Finanční náklady jsou obrovské. A také projednání všech diplomatických nót není jednoduchou záležitostí. Bez pomoci ministerstva zahraničních věcí, ministerstva životního prostředí, Státního fondu životního prostředí a ambasády Argentiny v Praze a české ambasády v Buenos Aires by to nebylo vůbec možné.

Testovali jste spektrofotometr ještě před jeho instalací v Antarktidě?

Ano, museli jsme si ověřit, jak bude přístroj fungovat při nízkých teplotách, větru a jiných podmínkách. Museli jsme také odzkoušet, zda bude nutné a na jakou teplotu přístroj vyhřívat. Jediným místem vhodným k simulaci prostředí byly Krkonoše, meteorologická stanice Labská bouda.

Bylo nutné mít veškeré vybavení nebo nářadí s sebou?

Určitě musel člověk počítat s tím, že si nemůže odskočit pro šroubek do obchodu. Ale je pravdou, že stanice Marambio je velká základna, kde se dala sehnat spousta věcí. I když jsme se snažili mít všechno připravené, přesto jste museli udělat nějaké úpravy až na místě. V tu chvíli si uvědomíte, že všechny peníze jsou vám úplně k ničemu. Potřebujete se hlavně domluvit a mít s lidmi dobré vztahy.

Jak jste se domlouvali? Umějí všichni anglicky?

No, bylo to někdy velmi zajímavé. My uměli anglicky, ale ne španělsky, a všichni na základně angličtinu neovládali. Takovou naší spojkou se stali piloti. Ti díky tomu, že létají mezi různými základnami, angličtinu ovládají.

Existovala na základně nějaká pravidla týkající se pohybu?

To ani ne. Ale pokud chtěl člověk jít dál od základny, musel to nahlásit a dostal s sebou vysílačku, která měla dosah kolem několik desítek kilometrů.

Vlevo: Řešitelé projektu na argentinské stanici Marmbio – zleva Ing. Martin Staněk a RNDr. Michal Janouch, Ph.D., z ČHMÚ a Ing. Ladislav Sieger, CSc., z ČVUT
Vpravo: Typické léto v Antarktidě

Stáhněte si popis technických zařízení, jež se používají při výzkumech ozonu v Antarktidě