Vídeňská úmluva a Montrealský protokol

Vlivem vypouštění škodlivých látek do atmosféry došlo v 80. letech minulého století k rozsáhlému zeslabení ozonové vrstvy v oblasti Antarktidy. Tento jev obvykle označujeme jako „ozonová díra“.

Znázornění ozonové díry v roce 1979 a 2010 nad Antarktidou. Modrá barva značí úbytek ozonu (zdroj NASA Ozone Hole Watch)

Značně se ztenčila vrstva také nad severní polokoulí v oblasti Arktidy. Bylo tedy nutné začít se o ozonovou vrstvu starat. Snaha lidstva zabránit jejímu dalšímu ničení a přispět naopak k její přirozené obnově vedla nejprve k podpisu Vídeňské úmluvy v roce 1985. Úmluva stvrdila nutnost mezinárodní spolupráce v oblasti výzkumu a monitorování ozonové vrstvy a vyjmenovala všechny v té době známé látky, jež na ni mají destruktivní vliv. Nestanovila však žádné konkrétní cíle ani závazky pro snižování výroby a spotřeby chemických látek, které způsobují poškozování ozonové vrstvy.

Nutnost zastavit poškozování ozonové vrstvy tedy vedlo před 25 lety ještě k přijetí Montrealského protokolu, který již smluvní stany zavazuje ke konkrétním termínům a cílům snížení výroby a spotřeby téměř stovky tzv. regulovaných látek. Smlouva byla podepsána dne 16. 9. 1987.

Logo Vídeňské úmluvy a Montrealského protokolu

Logo Montrealského protokolu k letošnímu 25. výročí jeho přijetí

Každoročně je proto 16. září připomínáno jako Mezinárodní den ochrany ozonové vrstvy. Montrealský protokol (a jeho pozdější dodatky) dosáhl zatím jako jediná mnohostranná smlouva v oblasti životního prostředí univerzální ratifikace, tzn. jsou jí vázány všechny státy světa. Československo přistoupilo k Úmluvě a Protokolu v roce 1990. Pro samostatnou Českou republiku platí obě smlouvy od 1. 1. 1993.

Pozitivní důsledek zákazu používání látek poškozujících ozonovou vrstvu, k němuž se státy celého světa zavázaly podpisem Montrealského protokolu a jeho dodatků v dalších letech

Díky Montrealskému protokolu dochází na celém světě k postupnému útlumu až zákazu používání látek, které poškozují ozonovou vrstvu. V Evropské unii platí pravidla dokonce ještě přísnější, smí se zde používat už jen minimální množství těchto chemických látek. Většinou jsou to ty, pro které zatím nebyly nalezeny náhrady. Vzácně se proto s takovými látkami můžete dosud setkat například na palubě letadel, kde slouží v hasicích přístrojích.

Mgr. Jana Borská
odbor ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí ČR