sedimentace ukládání sedimentárního materiálu nejrůznějšího druhu a v nejrůznějším prostředí. Hlavní prostředí a jejich sedimenty jsou: Prostředí Sediment klesající pánve (geosynklinály) droby, tmavé břidlice, polymiktní slepence šelfy křemenné pískovce, vápence, břidlice, oligomiktní konglomeráty pánve s omezeným spojením s volným mořem evapority pánve na okraji kontinentů s opakujícími se ingresemi moře rytmické nebo cyklické ukládání pískovců a jílovců (uhlonosné vrstvy) podhorní a mezihorské pánve arkózy, brekcie, pestré vrstvy delty pískovce a jílovce čočkovitého vývoje, časté šikmé zvrstvení poušť spraš, eolické písky (pískovce) předpolí ledovců glacifluviální písky a štěrky, varvity, spraš jezera jílovce a pískovce, někdy evapority říční pískovce, slepence, jílovce bahna, kal hluboký oceán. Největší množství sedimentárního materiálu se usazuje v mořském prostředí, kde složení sedimentu i rychlost jeho ukládání závisejí především na přínosu terrigenního materiálu (tj. z pevniny), biologické produktivitě (největší je v teplých a čistých vodách bohatých živinami) a na hloubce, neboť ve větších hloubkách nastává rozpouštění některých složek (kompenzační hloubka). V některých sedimentačních prostředích mělo ukládání nápadně rytmický nebo cyklický průběh (viz rytmická, cyklická sedimentace). V mnoha případech sedimentaci významně ovlivňují tektonismus, Eh a pH vody (v. j. h. , obr. 191), u klastických sedimentů zejména rychlost vodního proudu a velikost částic (obr. 229). viz též cyklus sedimentární. Hodnoty pH a Eh hlavních přírodních prostředí. Průměrné hodnoty.
Obr. 191. Chování částic v závislosti na jejich velikosti a na rychlosti vodního proudu.
Obr. 229. Eroze částic ležících na dně je možná jen při vyšších rychlostech proudu. Při středních rychlostech jsou částice jen přemísťovány a při ještě nižších rychlostech sedimentují P - přechodná zóna. OdkazyNa tento termín se odkazuje
| |
