mořské sedimenty  (marinní s. ) jsou velmi rozmanitého složení v závislosti na hloubce vody, vzdálenosti a složení pevniny a rázu mořského prostředí (teplota, chemismus, salinita, organický život). Sedimenty bývají často děleny podle hloubky na litorální (0 až 20 m), neritické (20 až 200 m) a batyální (200 až 2 000 m i více). Méně exaktní, avšak geneticky oprávněnější je dělení na sedimenty, jejichž materiál pochází z pevniny, a na sedimenty složené z biologického a minerálního materiálu mořského původu. V tomto smyslu lze rozlišovat sedimenty kontinentálních okrajů (včetně velkých ostrovů) a pelagické sedimenty hlubokých oceánů vzdálených od pevnin. Uloženiny kontinentálních okrajů jsou velice rozmanité a lze je rozdělit na

1. sedimenty litorální a

2. sedimenty otevřeného šelfu a kontinentálního svahu (tj. neritické a batyální). Spodní hranicí litorálních neboli pobřežních sedimentů je hloubka 20 až 30 m (ve větší hloubce normální vlny již nezviřují a netransportují písek) a tyto sedimenty zahrnují uloženiny příbojové zóny, pláží, pískových bariér (ostrovů), lagun, zálivů a delt. Nejčastějšími sedimenty šelfu a kontinentálního svahu jsou různé sedimenty detritické (štěrk, písek, silt a jíl) pocházející z pevniny, biogenní (hlavně vápnitého složení) a autigenní (např. evapority, glaukonit, fosfáty). Hlubokomořské sedimenty se dělí na

1. terigenní (syn. hemipelagické), které jsou ukládány blíže k pevninám a obsahují nad 25 až 30 % siltu (popř. písku), a

2. pelagické (neboli širomořské, eupelagické) vzniklé akumulací suspendovaného materiálu daleko od kontinentů. Hlubokovodní sedimenty se také dělí do dvou základních skupin, a to na a) sedimenty biogenní, tvořené schránkami mořských organismů složených buď z uhličitanu vápenatého (foraminifery, kokolity, pteropodi aj. ), nebo opálu (radiolárie, diatomy aj. ). Vyhraněné typy těchto sedimentů se nazývají kal (nebo bahno, hlen), např. globigerinový (foraminiferový) kal (vápnitý kal), radiolariový kal, b) sedimenty abiogenní, které se skládají z materiálu jednak přineseného z kontinentu (tj. detritický materiál), jednak z materiálu místního, buď vysráženého z roztoku (autigenní minerály), nebo vzniklého rozkladem sopečného materiálu na mořském dně. Naprosto převládá silikátový materiál (zvláště jílové minerály), místy jsou hojné i oxidy (Fe, Mn). Typickým příkladem je viz rudý hlubinný jíl. Uvedené typy hlubokomořských sedimentů představují krajní členy řad, vzájemně spojených zcela plynulými přechody. viz též tektonika globální.

Odkazy

radiolariový kal vápnitý

Na tento termín se odkazuje

bahno eupelagický hemipelagický hlen kal pelagický pteropodový kal radiolariový kal rudý hlubinný jíl širomořský vápenec vápnitý kal (bahno, hlen)

Rozšířené a aktualizované vydání Encyklopedie geologie můžete zakoupit v on-line obchodu České geologické služby .